Setkání se s ostatními členy

Tiše jsem se jen usmála na Artura a pokývala hlavou. Byla jsem ráda, že dorazil. Jen jsem pokývala hlavou a pokračovala ve vyprávění.

,,Jednou si děvče všimlo, že les se zdá být nemocný a řeka teče jako bez života. Posadila se na svém obvyklém místě na lávce a tiše promlouvala k řece. Její hlas byl tichý, až skoro šeptala, ale v tichu smutné řeky byla její slova slyšet na míle daleko. Tiché říčce líčila všechno, co ji trápí. Mluvila o tom, že nedokáže les přivést k životu a ji také ne. Že hledá pomoc, ale nedostává se jí, že nerozumí tomu, co se kolem ní děje. V tu chvíli řeka tiše zašuměla a dívka začala pomalu rozeznávat slova. Les i já truchlíme nad tvým osudem."

„Ahoj Arture!" usmála jsem se na nově příchozího.

,,Dívka nechápala, co ta slova mají znamenat, a tak řeka dosud beze jména vysvětlovala: Osud každého z nás je neměnný, ať uděláš cokoliv, vždy přijde, co je nevyhnutelné, ale někteří tvorové ho dokáží spatřit. A v tvém osudu stojí, že v mých vlnách nalezneš smrt. Děvče naslouchalo slovům řeky, ale po jejich doznění se nezdála být otřesená. Naopak měla radost, že les ani řeka neumírají. Byla to čistá duše a na okolní krajině jí záleželo víc, než na vlastním životě."

Také jsem se pousmál, abych dal najevo že jsem slyšel a znovu upřel zrak na Ashiru. Pověsti mě vždycky zajímaly.

,,O několik dní později po bouřce teklo v řece více vody, než dívka kdy předtím viděla. Když bosýma nohama přecházela dřevěný můstek, uklouzla po mokrém prkně a spadla do vln. Proud ji odnesl pryč, ale dříve než ztratila vědomí, stačila vyslovit pár slov: Postarej se o ně, Šeptající řeko. To jméno jí zůstalo a divocí tvorové žijící v Allasey si ta slova dodnes pamatují. Vždy, když jim příroda nepřeje, opakují si: Šeptající řeka se o nás postará."

Plnými doušky jsem hltala každé slovo, které Ashiře vyšlo z úst. Moc se mi její vyprávění líbilo. Trochu mi dokonce připomínala matku, ktera nám také vyprávěla legendy.

,,Od té doby, když někdo k řece přijde, může zaslechnout tiché šeptání. To si prý Mithaya opakuje dívčina slova a truchlí nad její ztrátou." dokončila jsem své vyprávění. Přivřela jsem oči, abych dokázala lépe vnímat samotnou atmosféru toho příběhu.

,,Škoda, že nikdo neví, jak se ta lidská dívka jmenovala." usmála jsem se smutně.

,,Třeba po ní tady něco zbylo?" nahodil jsem s myšlenkou úžasného pátrání po pokladu.

„Ashiro, to byl nádherný příběh." vydechla jsem nadšeně. „Myslím si, že se jmenovala Allasea,nebo aspoň podobně." zapřemýšlela jsem se na chvily nad Ashiřinou poslední větou a jelikož neznám minulost této země, byl to můj první návrh.

Pousmál jsem se. Nápad kotěte by hezky doplňoval obraz strážce tohoto území.

,,Máš pravdu, něco po ní mohlo zůstat a dokonce vím o jedné věci, která zůstala určitě - dřevěná lávka přes Šeptající řeku. Pořád tam je." zamyslela jsem se s úsměvem. ,,Ale to ještě bohužel není důkaz ani o pravdivosti legendy, ani žádné vodítko k dívčinu jménu."

Ze zamyšlení mě najednou vytrhla slova malé Momo. ,,Co jsi to říkala?" zeptala jsem se jí, ač jsem dobře rozuměla každému jejímu slovu.

„Myslíš to s tím jménem dívky?" trochu zmateně jsem na ni pohlédla.

„Jen to, že se mohla jmenovat Allasea." zopakovala jsem svou větu.

,,Allasea...To mě nenapadlo." vydechla jsem užasle. ,,Víš Momo, že máš možná pravdu? Tahle pověst je zdaleka nejznámější mezi kočkami tady i v okolí..."

,,Namia mluvila o tom, že ta dívka byla srdcem Allasey. Ač to byl člověk, nikdo sem do těchto krajů prý nikdy nepatřil více než ona."

Radostně jsem poskočila. Občas mi to možná i myslí. Teda pokud nejde o lumpárny, těch mám v hlavě dost.

,,Ale ať už je to jakkoliv, na tuhle záhadu sami nejspíše nepřijdeme, ale to nevadí. Legenda je o to zajímavější, když je zpestřena trochou toho tajemna." pousmála jsem se.

,,Jak je to dávno, co tady žila?" zeptal jsem se.

„To máš pravdu." souhlasně jsem přikývla na Ashiřinu větu.

,,To nevím jistě, ale Namia ani Lev ji nezažili. Je jasné, že už je to více než pár let. Ale jsem si jistá, že musí existovat tvor, který by si ji pamatoval." přemýšlela jsem.

,,Milcom je asi nejstarší kocour na našem území, ale nejsem si jistá, zda není trochu...pomatený. Navíc ani on si možná nemusí tohle pamatovat."

Ještě mě napadlo, že v Háji přízraků určitě žije nějaký starý živočich, který tu dobu zažil, ale raději jsem to neřekla nahlas. Věděla jsem, jak je tahle část lesa nebezpečná a nerada bych, aby se do ní některá z koček pouštěla kvůli legendě, kterou jsem jim vyprávěla.

Po chvíli jsem se postavila na tlapky a narovnala se. Seděla jsem už dlouho. Protáhla jsem se v zádech a rozhlédla se po ostatních. ,,Už si tu spolu povídáme celkem dlouho, nechci vás zdržovat od práce." usmála jsem se.