Minulost - Nový klan

Od malička jsem byla zvídavé kotě. Málo kdy jsem poslouchala napomenutí mé matky a na rozdíl od svých sourozenců, jsem vymýšlela i zlomyslné žertíky. Byla jsem prostě neponaučitelná. Jednoho dne nás, mě a mé sourozence, volala matka zpátky do domu s tím, že se blíží nebezpečí. Náhle se země pod mýma tlapkama začala otřását. Všichni mí ustrašení sourozenci utíkali zpátky do starého domu, ale mě jako naschvála muselo napadnout hra na schovávanou. „Mě nenajdou!" vykřikla jsem s vítězným úsměvem a s jiskrami v očích jsem se rozběhla k první hromadě listí, za kterou jsem se schovala. Jenže to není lehké se někde schovat s bílým kožíškem. Vše utichlo. Viděla jsem jak matka i se sourozenci a starostlivým pohledem mizí uvnitř schátralého příbytku. Se zájmem jsem pozorovala okolní situaci, když naši střechou náhle proletěla obří černá koule. Vyděšeně jsem vyběhla z úkrytu směrem k rodině, jenže cestu mi zastoupila neznámá žlutá věc. Polekaně jsem uskočila na bok a snažila se přiškrceným hlasem dovolat pomocí, ale když se nikdo neozval, už jsem na nic nečekala. Otočila jsem se a se slzami v očích jseme rozběhla lesem.

Ani už nevím, jak dlouho jsem běžela. Možná hodinu, možná dvě. Nezastavovala jsem se, dokud mě nepřemohla únava. Tlapky mě už nechtěly poslouchat, a tak jsem se svalila na zem. Neměla jsem ani nejmenší tušení, kde se to právě nacházím, ale jedná věc byla jasná. Nemám se kam vrátit. Slzy jsem měla na krajíčku. Chtěla jsem si vynadat, proč jsem matku neposlechla, proč jsem nešla s ostatnimi domu?! První slaná kapka mi stekla po tváři a dopadla na zelený list vedle mě. Vítr hrající na stromy zdejšího lesa svou baladu, utlumil můj pláč. Z posledních sil jsem se schoulila do těsného klubka a odešla do říše snů.

...

Párkrát jsem šmikla ouškama a nakrčila čumáček, něco tu nebylo v pořádku. Ospale jsem rozlepila oči. Sluneční paprsky mě krátce oslepily, než jsem si přivykla na to jasné světlo. Můj pohled se okamžitě střetl s pohledem cizí kočky, která si mě zaujatě prohlížela. Zůstala jsem nehybně ležet. Normálně bych sice volala matku, ale ona tu není a já si teď budu muset pomoct sama. „Jak pak se jmenuješ?" optala se mě černá kočka. Zaváhala jsem zda s ní mám mluvit nebo ne, ale nakonec zvítězila moje zvědavost a touha zjistit, kde to jsem. „Jmenuju se Momo." pyšně jsem se napřímila a lehce v úsměvu vycenila tesáky. „Těší mě Momo, já se jemuju Ashira." představila se mi černá kočka. „Rada tě poznávám Ashiro, kde to vlastně sem?" tentokrát už bez váhání jsme se jí optala na otázku, která mě už nějakou tu chvilku trápila. „Jsi na území klanu Allasea."odpověďela mi Ashira. Úžasle jsem se rozhlédla po lese. Jenže má spokojenost nevydržela dlouho. O mou pozornost se už hlásil také hlad. „Ashiro." trochu nejistě jsem ji oslovila. „Ano?" černá kočka se na mě zvědavě podívala. „Máš něco k jídlu?" zvedla jsem k ní tázavě hlavu. „Jo, jasně, že mám. Pojď se mnou." se smíchem mě pobidla k odchodu. Na nic jsem nečekala a vyběhla za ní.

Moc hezký příběh Momo. Překlepy tam jsou, ale hrubky naštěstí ne, jen bych tě chtěla upozornit, že zchátralý se píše se Z a namísto neponaučitelná bych pro příště volila raději nepoučitelná. To však nemění téměř nic na tom, že se mi tvůj příběh moc líbil, stejně jako to, že ses ve svém příběhu nebála použít básnických prostředků.

+ 1 bod rychlosti
+ 0.2 bodu hravosti
+ 0.2 bodu výdrže
+ 19 Lunarů

Děkuju Ashiro